středa 1. listopadu 2017

Vše má své pro a proti

Když začnete u sebe

Jakmile jsem se začala snažit o miminko, řekla jsem si, že samozřejmostí bude změnit jídelníček. Takže jsem začala zkoušet různé styly stravování. 
Hned ze začátku jsem vypustila mléko a snažila jsem se, co nejvíce vyhýbat bílé mouce. Musím říct, že tohle zafungovalo opravdu dobře. Bylo mi lépe. Již před tím, než jsem začínala měnit stravovací zvyklosti, jsem nejedla moc maso. A když jsem vypustila mléko, bílou mouku, tak jsem oddělala 
z jídelníčku maso úplně. 
Zkoušela jsem raw stravu. Ale nevydrželo mi to dlouho. Recepty jsou opravdu snadné, většinou se vše rozmixuje a smíchá dohromady. Bohužel hodně věcí se dělá z různých oříšků a to není moc levná záležitost. Spousta věcí je také třeba udělat den dopředu, aby vše ztuhlo nebo se odleželo. Neměla jsem na to asi trpělivost.. Ale čas od času si udělám nějakou raw dobrotu na snídani nebo jako dezert. Tyto dobroty jsou opravdu moc dobré a hlavně jsou i zdravé :)
Hledala jsem samozřejmě různé zdravé recepty na internetu. A do oka mi padla stránka Od Janiny - Cukrfree.. Super recepty, můžu vřele doporučit :) Recepty nepoužívám každý den, ale jsou tam zajímavé recepty i na hlavní chody, když chcete zpestření.

Na co jsem během hledání toho "pravého jídla" přišla

Asi nejlepší je, když sami přijdete na to, co vám vyhovuje. Je to cesta, jako každá jiná, ale když potom přijdete na to, co vám sedí, tak je to pecka.. :) Před třemi roky mi bývalo neustále špatně, asi jednou týdně mě bolelo břicho a měsíc, co měsíc se mi zdálo, že to je horší a horší. Co jsem ale začala "experimentovat" s jídelníčkem, začalo se to postupně měnit. Teď když mě bolí břicho, tak vím, že jsem snědla něco, co jsem prostě jíst neměla. Jídlo si užívám, jsem labužník.. Většinu času vydržím bez masa, ale když si tělo řekne, že by maso potřebovalo, tak si ho dám.. Mléku, bílé mouce se vyhýbám pořád, prostě mi to sedlo..

Na cestě je dobré to, že určitě musí mít někde konec

Takže obě dvě cesty se podle mě kříží - cesta k miminku, cesta za "správným jídlem".. Přeji vám, ať to "pravé jídlo", co nejdřív najdete. A pokud si nevíte rady, klidně se zeptejte v okolí.. Třeba někdo má stejnou zkušenost jako vy. :)

středa 25. října 2017

Zdravý životní styl

Aneb první pilíř otěhotnění


Ano, je to skoro klišé. Ale ano, je to pravda. Podle mě velice důležitý aspekt pro otěhotnění. Takže zdravá, vyvážená strava a také pravidelný pohyb je zapotřebí.
Nejen že se díky tomu budete cítit dobře, ale také miminku se bude chtít více přijít :) Když si dáte také záležet, můžete si vylepšit psychickou kondici.

Samozřejmostí je strava, která je pestrá a má v sobě hodně vitamínů. Důležitý je vitamín E, který přispívá k lepšímu uhnízdění vajíčka a je také důležitý pro kvalitu pohlavních buněk. Tento vitamín najdeme například v másle, mléce, mase, sóje a v salátě. Také je velmi důležitý přísun zeleniny
a ovoce. Stravou se budu zabývat více v různých článcích.

Ke zdravému životnímu stylu samozřejmě patří pohyb. Podle mě je důležité, aby vás bavil a aby byl přiměřený k vašemu zdravotnímu stavu. Také by měl přispět k tomu, aby jste dosáhli vytouženého cíle. V dalších článcích se k pohybu znovu vrátím.

středa 18. října 2017

Můj příběh

Jak se zrodil projekt aneb "můj příběh", bez kterého by to nebylo ono

Již od útlého věku (jak jsem si nedávno uvědomila) mě doprovází "přání" stát se maminkou. Začalo to asi v mých 6-ti letech, kdy jsem si vyprosila panenku Šušu, která byla úplně jako miminko. Ráda jsem si hrávala na to, jak se o miminko starám. Později, když už jsem byla starší, vždy mě to táhlo k dětem, dokonce jsem se jednu dobu chtěla stát učitelkou, ale to nebylo, to co jsem opravdu chtěla. Já nechtěla být učitelka, ale maminka. I když jsem nešla cestou paní učitelky, i tak jsem na děti nezanevřela. Starala jsem se o mladší bratrance, byla jsem jako aupair v Anglii, doučovala jsem děti
a byla jsem také jako vedoucí na táboře. Děti mě doprovázeli na mé cestě často.
Jakmile jsem vyrostla z dětských her, nadešly první vztahy. Po pár vztazích, jsem našla konečně muže, se kterým jsem si dokázala představit, že s ním budu moct mít miminko a taky jsem si říkala, jaký by byl skvělý táta. Věděla jsem, že s ním by se mé "přání" mohlo splnit. Náhoda (vesmír, osud - říkejte si tomu jak chcete) tomu chtěl a já musela vysadit antikoncepci, jelikož mi byla diagnostikovaná trombofilní mutace, při které by se antikoncepce neměla brát. Hned jsem si řekla, že je to fajn, že by jsme se pomalu mohli začít snažit o miminko.
Ale ejhle, bohužel/bohudík mé tělo mi dalo hned vědět, že je něco špatně - menstruace, kterou jsem měla úplně pravidelnou díky antikoncepci, se nedostavila. Jelikož vše začalo v mých 17-ti letech právě nasazením antikoncepce - jako "lék" na to, že jsem menstruaci nikdy neměla, mi mé tělo chtělo asi říct, abych začala něco dělat.
Díky tomu a díky gynekoložce, která mi řekla, že budu mít nejspíš problém otěhotnět, začala moje cesta za vytouženým miminkem. Potom vše nabralo rychlost světla - vyšetření, bylinky, padání vlasů, díky tomu, že jsem neměla estrogeny, další vyšetření, ale nic - NIC SE NEDĚLO. Nikde vidu ani slechu po menstruaci ani po miminku. Asi po roce, co cyklus nenaběhl, jsem si řekla, že to zkusím jinak. Začala jsem se lépe stravovat, začala jsem více cvičit, vyzkoušela jsem další různé bylinky, pročetla jsem o otěhotnění asi tisíce článků a co víc, s přítelem jsme si řekli, že to necháme náhodě
a pokud se zadaří, tak budeme rádi. Bohužel další měsíce plynuly a NIC. A to NIC a ta beznaděj mě pomalu ale jistě dostrkali do CARU. Tam mi samozřejmě bylo nabídnuto (bez jiných možností) umělé oplodnění. Nechtěla jsem do toho hned jít, ale hormonální léčbu jsem podstoupila, abych viděla co a jak, jestli to bude zabírat. Ale zase ejhle, nereagovala jsem vůbec dobře, měla jsem snad všechny vedlejší účinky (o tom, že mi v podstatě nebylo nic vysvětleno ani nemluvím) a tak jsem si řekla, že to takhle nechci.
V tu stejnou dobu jsem narazila na hormonální jógu, hned jsem věděla, že to je "jiná cesta" a že by to mohlo být něco pro mě. Přihlásila jsem se na víkendový kurz a také jsem ho absolvovala. Moje cesta trvá již 3 roky, z toho 2 roky se již nyní se snoubencem snažíme o miminko. Ale vím, že jsem na správné cestě. Moje cesta nebude jednoduchá, ale chci krůček po krůčku tuto cestu zdolávat a věřit, že se jednou dočkám.. NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ
Ale proč to celé píšu? Díky těmto mým zkušenostem se zrodil nápad na celý projekt Oáza podpory. Chci nabídnout ženám (párům) jinou cestu. Proč by nemohla mít žena nějakou jinou možnost, ať už jde o podpůrné metody nebo třeba o přístup? Proč by přístup okolí nemohl být ohleduplnější a lidštější? Kde je nějaká podpora při tomto zátěžovém období? Musí opravdu zdraví pár podstoupit umělé oplodnění? PROČ? Jednoduchá otázka, těžká odpověď...