středa 18. října 2017

Můj příběh

Jak se zrodil projekt aneb "můj příběh", bez kterého by to nebylo ono

Již od útlého věku (jak jsem si nedávno uvědomila) mě doprovází "přání" stát se maminkou. Začalo to asi v mých 6-ti letech, kdy jsem si vyprosila panenku Šušu, která byla úplně jako miminko. Ráda jsem si hrávala na to, jak se o miminko starám. Později, když už jsem byla starší, vždy mě to táhlo k dětem, dokonce jsem se jednu dobu chtěla stát učitelkou, ale to nebylo, to co jsem opravdu chtěla. Já nechtěla být učitelka, ale maminka. I když jsem nešla cestou paní učitelky, i tak jsem na děti nezanevřela. Starala jsem se o mladší bratrance, byla jsem jako aupair v Anglii, doučovala jsem děti
a byla jsem také jako vedoucí na táboře. Děti mě doprovázeli na mé cestě často.
Jakmile jsem vyrostla z dětských her, nadešly první vztahy. Po pár vztazích, jsem našla konečně muže, se kterým jsem si dokázala představit, že s ním budu moct mít miminko a taky jsem si říkala, jaký by byl skvělý táta. Věděla jsem, že s ním by se mé "přání" mohlo splnit. Náhoda (vesmír, osud - říkejte si tomu jak chcete) tomu chtěl a já musela vysadit antikoncepci, jelikož mi byla diagnostikovaná trombofilní mutace, při které by se antikoncepce neměla brát. Hned jsem si řekla, že je to fajn, že by jsme se pomalu mohli začít snažit o miminko.
Ale ejhle, bohužel/bohudík mé tělo mi dalo hned vědět, že je něco špatně - menstruace, kterou jsem měla úplně pravidelnou díky antikoncepci, se nedostavila. Jelikož vše začalo v mých 17-ti letech právě nasazením antikoncepce - jako "lék" na to, že jsem menstruaci nikdy neměla, mi mé tělo chtělo asi říct, abych začala něco dělat.
Díky tomu a díky gynekoložce, která mi řekla, že budu mít nejspíš problém otěhotnět, začala moje cesta za vytouženým miminkem. Potom vše nabralo rychlost světla - vyšetření, bylinky, padání vlasů, díky tomu, že jsem neměla estrogeny, další vyšetření, ale nic - NIC SE NEDĚLO. Nikde vidu ani slechu po menstruaci ani po miminku. Asi po roce, co cyklus nenaběhl, jsem si řekla, že to zkusím jinak. Začala jsem se lépe stravovat, začala jsem více cvičit, vyzkoušela jsem další různé bylinky, pročetla jsem o otěhotnění asi tisíce článků a co víc, s přítelem jsme si řekli, že to necháme náhodě
a pokud se zadaří, tak budeme rádi. Bohužel další měsíce plynuly a NIC. A to NIC a ta beznaděj mě pomalu ale jistě dostrkali do CARU. Tam mi samozřejmě bylo nabídnuto (bez jiných možností) umělé oplodnění. Nechtěla jsem do toho hned jít, ale hormonální léčbu jsem podstoupila, abych viděla co a jak, jestli to bude zabírat. Ale zase ejhle, nereagovala jsem vůbec dobře, měla jsem snad všechny vedlejší účinky (o tom, že mi v podstatě nebylo nic vysvětleno ani nemluvím) a tak jsem si řekla, že to takhle nechci.
V tu stejnou dobu jsem narazila na hormonální jógu, hned jsem věděla, že to je "jiná cesta" a že by to mohlo být něco pro mě. Přihlásila jsem se na víkendový kurz a také jsem ho absolvovala. Moje cesta trvá již 3 roky, z toho 2 roky se již nyní se snoubencem snažíme o miminko. Ale vím, že jsem na správné cestě. Moje cesta nebude jednoduchá, ale chci krůček po krůčku tuto cestu zdolávat a věřit, že se jednou dočkám.. NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ
Ale proč to celé píšu? Díky těmto mým zkušenostem se zrodil nápad na celý projekt Oáza podpory. Chci nabídnout ženám (párům) jinou cestu. Proč by nemohla mít žena nějakou jinou možnost, ať už jde o podpůrné metody nebo třeba o přístup? Proč by přístup okolí nemohl být ohleduplnější a lidštější? Kde je nějaká podpora při tomto zátěžovém období? Musí opravdu zdraví pár podstoupit umělé oplodnění? PROČ? Jednoduchá otázka, těžká odpověď...

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za komentář. :) zpětnou vazbu opravdu vítám.